Střípky mého života.
Notess.. * |
|
13. Listopadu 2010
Drop everything now V poslední době jsem schopná rozněžňovat se u romantických komedií, který mě nikdy kdovíjak netankovaly, sentimentálně sledujíc objímající se páry a v duchu jásat a tiše závidět. Klidně mi řekněte, že jsem cvok (Jsi cvok, Magdaleno Antonová) a fakt máte pravdu, jenomže já si nemůžu pomoct. Láska mě tak nějak fascinuje. Vždycky si říkám, jestli si ty páry uvědomujou, jaký obrovský vlastně mají štěstí. Že se vzájemně milujou, že si ty city vzájemně opětujou, jak hezký je, že se vůbec daly dohromady. Jestli ví, jakej je to vlastně zázrak. Jsou lidi, kterým láska ustrne. Začnou si vzájemně lézt na nervy a čas spolu tráví tak maximálně u televize. Viděla jsem a vidím těchhle párů pořád dost. Vždycky je mi z toho lehce na nic. Kam se ztratily ty jejich rozesmátý obličeje na svatebních fotkách.. ? O to víc jsem vždyky až trapně nadšená, když se mi povedede zahlídnout pár starých lidí, jak se drží za ruce a pořád se prostě milujou. Ctí. Nevim jak vy, možná jsem fakt přehnaně romantická, stejně jako všechny Račice. :P :) Ale já si tý opravdový lásky vážim. Obdivuju jí a nikdy mě nepřestane udivovat. Fakt.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- * 1.1. 2011 * Moje slohová práce. Klasické téma - Zima. :)
Zima Umí být krásná, i krutá. Je to mocná čarodějka, bez jakýchkoliv zábran a jakékoli předvídatelnosti. Z domů, vyhřátých teplem praskajícího ohně všichni vycházíme jen velice neradi, nabalení v tuctech šal, čepic, rukavic a péřových bund, což nám dodává ten správný nádech celkové neohrabanosti, s jakou se navztekaně brodíme sněhem.Odhazujeme sníh, který se tak neúprosně vrší před cestami u vchodů našich domů, u televize si hryžeme nehty při vyhlídce na všechny ty příšerné sněhové kalamity… Ale přesto všechno, já osobně jsem zamilovaná do zimních večerů, kdy mi pod podrážkami bot křupe sníh a ve světle pouličních lamp se třpytí jako diamanty. Vzduch je plný krásné vůně zimy, v zaslzených očích od mrazu se mi odráží barevný lesk ozdobených stromů, hrdě se tyčících v zasněžených zahradách. A v dobách neočekávaného sněhu se mi sněhové vločky usazují na řasy a do vlasů, takže pro jednou si tu čepici prostě nenasadím a na chviličku si budu hrát na sněhovou královnu. A pak, když přijdu do tepla našeho domova a zavřu za sebou dveře, všimnu si, jak si mráz, jenom tak, pro radost nakreslil na naše vchodové dveře miniaturní a přesto dokonalé kresbičky. Takže si sednu k oknu, sleduji koruny stromů obtěžkané sněhem, stejně jako zahradu, kde občas nejistě proběhne nějaký ten pták. Dokonce až ke mně domů je slyšet hlasitý smích pubertálních partiček, které si za krk hází sněhové koule a válejí se ve sněhu, a nadšený výskot dětí sjíždějících snad už po stopadesáté stejný kopec na bobech. Zívnu. Zajdu si udělat čaj, a půjdu si brzy lehnout. Protože v zimě mi to nikdo nezazlívá. Můžu si zalézt do postele a mít parádní výmluvu – venku je přeci zima a sněží… 
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
18. 1. 2011 * Slohovka. Co mi dala škola. =D =P Škola mi dala spousty věcí. Tak v řadě je tu seberealizace – začlenění do kolektivu, tvoření přátelství i lehkých nepřátelství. Kdybych měla sečíst všechny ty minuty, kdy jsem se potila nervozitou před písemkami a při rozdávání písemek, vyšlo by to snad na celé měsíce neustálého stresu a spousty propocených triček. Ovšem i tohle mi k něčemu bylo – škola mi dala určitou disciplinovanost a konečně taky hřejivý pocit, když se mi nějaká ta písemka povedla. Škola mi taky dala jednu důležitou skutečnost – a to některé věci prostě neřešit. Neplýtvat energií nad zbytečnými věcmi, situacemi se kterými se zkrátka nedá nic dělat, i kdybych se postavila na hlavu. A stejně jako mi škola dala přátele, také jsem se naučila mé „přátele“ odmítnout, a zkrátka už se s nimi nepřátelit. Byť to bylo sebe těžší a sebe smutnější. Škola mi dala poznání. Škola mi také dala první lásky – a ochotně mi poskytla mi ty dlouhé chodby, kterými jsem mohla s hlavou v oblacích proplouvat a vrážet přitom do nevrlých spolužáků. Škola mi poskytla mnoho příležitostí ke kreativním činnostem – ať už to byly scénáře k Mikulášským besídkám, projekty a výtvarné činnosti, které mě vždycky hrozně bavily a vždycky bavit budou. Škola mi dala spousty smíchu, ale co je důležité – dala mi smích, při kterém se člověk přímo dusí, bolí ho břicho, mnohdy je velmi těžce potlačovaný při hodinách matematiky a hlavně – je to smích sdílený. Škola mi taky dala spousty podmětů pro slzy. Byly chvíle, kdy jsem chtěla být ve škole neviditelná, a splynout se školními zdmi – protože vždycky se najde někdo, kdo ve vás tenhle pocit probudí. Na druhou stranu byly i chvíle, kdy jsem po chodbách chodila s hlavou vztyčenou a plná opojného pocitu úspěchu. Škola mi dala učitele. I oni hrají důležité role v mém životě – a dokonce je mám i docela ráda. :) A hlavně.. Škola mi něco dává každým dnem. A v určitém slova smyslu je to pro mě i škola života.*
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 16. 9. 2011 Jedna z mých kamarádek by se vám jevila jako jedna z těch nejkřehčích a nejtišších osob, co znáte. Blondýnka, modrý oči, hubená jako špejlička a všichni si od ní půjčují vzorně vypracované úkoly.Takže si dokážete představit, jak by vás šokovalo, kdyby vám tohle křehké stvoření s kamenným obličejem oznámilo, že: ,,mu za měsíc chcípne babi". Tím, že jí znám už tak dlouho, mě tohle zdaleka nepřekvapilo tolik, jak by mělo. Vím, že jakmile je mezi "svýma", rozhodně tichá a už vůbec tak vzorná není. VÁŽNĚ není. :D Naopak, někdy mi až zůstává rozum stát nad její chvilkovou - vyloženě krvelačností a zákeřností! :D Tahle moje kamarádka chce jít letos na vojenskou školu. Zrovna včera jsme se mamkou na tohle téma bavily - a to, že ženský ze sebe tak trošku dělají neviňátka, ale jakmile jde o vážnou věc (například o chlapy, to je jasný ) odhazují veškeré zářivé úsměvy pryč a bez servítek tasí zbraně. Moje další kamarádka má zase pořád se opakující problém s její, jak jinak, kamarádkou. Ta na ní totiž tak žárlí, že když se její objekt zájmu na Áďu usměje, nebo nedej bože! si s ním Áďa povídá, druhý den si od ní odsedne, okázale otravuje vzduch a a člověk by podle jejího chování soudil, že jí Áďa zabila její nejmilejší morčátko Bobíka. Svoje chování zdůvodní tím, že je jí zkrátka nepříjemné, když se Áďa s Kamilem vůbec baví. Problém je v tom, že objekt zájmu o Ádi kamarádku nestojí. Dokonce jsem viděla i sitace, kdy se na mojí známou její kamarádka dívala s takovou záští, až z toho vyloženě mrazilo. Zeptala se, jestli je všechno v pohodě a ona odpověděla: ,,Ale když ty jsi tak strašně moc blonďatá!" Určitě jse si všimli, že jsem v tomhle článku několikrát použila slovo kamarádka - ale soudě podle těch situací, které jsem teď popsala, se jako kamarádky moc nechovají. My, jako ženský, zkrátka přestáváme být kamarádkami v okamžiku, kdy si připadáme ohrožené tou druhou. V jednom kuse se srovnáváme, pomlouváme navzájem, a ani se u toho nezačervenáme.
Jasně, že v okamžiku, kdy je podle nich všechno v pořádku, dokážou být ženský fajn a přesně těmi kamarádkami, kterými by správně měly být. A proto tenhle článek zakončím nejčastější větou, kterou u mých věčně si stěžujících kamarádek naopak na jejich kamarádky slyším nejčastěji: "Jasně, ona umí bejt v pohodě a fakt fajn, ale když jí rupne v bedně.."
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz |
